Operativní svobodné zednářství

Období, kdy mělo zednářství své těžiště v manuální práci a vytvářelo především hmotné hodnoty v podobě konkrétních staveb, nazýváme obdobím zednářství operativního.

Traduje se, že předchůdci moderního svobodného zednářství byli zedníci či kameníci, kteří díky své vyšší kvalifikaci nabyté ve své stavební huti nebyli povinni vstupovat do místního cechu a mohli pracovat i mimo obvod své domovské obce či města. Na druhé straně ukazují dějiny stavebních hutí, že kromě jedinců to byly i celé stavební hutě, které byly vyňaty z jurisdikce místních vrchností a lenních pánů. Tyto stavební hutě byly pokračováním římských "collegia fabrorum", řemeslnických bratrstev, která přežila úpadek po rozpadu říše římské, zejména zásluhou stavební činnosti mistrů – stavitelů z oblasti jezera Coma v severní Itálii, zvaných „magistri comacini“. Stavební hutě se řídily vlastními statuty, měly vlastní právo a obyčeje. Ze stavebních klášterních bratrstev se vyvinuly v útvary světské, které měly sídlo v místech velkých církevních staveb, na nichž jejich členové pracovali po celé generace. Rozvoj těchto hutí probíhal ruku v ruce s rozmachem středověkých měst, která demonstrovala své bohatství právě stavbami katedrál, tvořícími městskou dominantu. Pracovníci hutí se navzájem navštěvovali, a tak se vyvinula první nadnárodní svobodná laická struktura středověké Evropy. Stavitelské korporace se nazývaly v německé oblasti stavební hutě, v anglické gildy nebo corporations, tedy spíše bratrstva, ve Francii vznikla nezávisle na nich vývojová linie bratrstev tovaryšských, zvaných "compagnonages". V našich zemích se používalo rovněž názvu bratrstva – připomeňme si historicky doložené bratrstvo obruče a kladiva z doby Václava IV., které sídlilo v kapli Božího těla na Dobytčím trhu na Novém Městě pražském a pražští zednáři se k němu v 18. století hlásili jako ke svému legitimnímu předchůdci.

Všechny tyto instituce měly řadu společných rysů, ačkoli se vyvíjely nezávisle na sobě. Nositelé technických vědomostí byli vázáni slavnostními přísahami k přísné mlčenlivosti a hrozilo se jim těžkými tresty v případě jejich prozrazení. Vědomosti byly sdělovány pouze následovníkům pečlivě vybraným, a to ústně. Je příznačné, že se ze středověku až na výjimky nezachovaly téměř žádné stavební plány. Činnost korporací měla vedle výrobní stránky i dimenzi duchovní, jejíž tajemství bylo střeženo snad ještě přísněji než vědění technické, protože hraničilo s kacířstvím. Tato duchovní dimenze byly dána přístupem umělce v období gotiky k uměleckému dílu – tehdejší umění nevznikalo z uměleckohistorických pohnutek, nebylo určeno návštěvníkům muzeí a galerií. Bylo výrazem zbožnosti a práce na něm byla modlitbou či kontemplací, ať již se jednalo o obraz, sochu či celek katedrály. O mistrech gotické deskové malby platí podobná slova, jaká uvádí Jana Baudišová o malířích ikon: „Ikonopisec na desce obraz sám nevytváří, ale jakoby odkrývá Boží obraz, který je již vlastně hotov, jen jej odhalit“. Středověcí umělci prováděli rituál zpřítomňování posvátného v prostorách ohraničených krajkovím katedrál, setkání s Bohem se odehrávalo ve skutečném „příbytku Božím“. Mistři hutí nebyli tedy pouze techniky, ale v jisté míře duchovními učiteli pracovníků stavební hutě a úzké mezilidské vztahy mezi těmito „staviteli katedrál“ byly vyjadřovány oslovením "bratře" a úctou jedněch k druhým. Protože nižší úroveň vzdělání vyžadovala ústní předávání vědomostí, byly kladeny vysoké požadavky na paměťové schopnosti a na představivost. Jedním z prostředků vyučování bylo používání symbolů a alegorií. Symbolicky se vyjadřovaly nejen poznatky technické, ale i názory a pojmy spirituální. Z tohoto aspektu práce stavebních bratrstev vyrůstá úzké sepětí zednářské práce s rituálem a symbolikou.